Když mi manželka zvěstovala tu novinu, že je těhotná, sevřel se mi z nervozity žaludek přesně tak, jako když jedete na horské dráze. Měl jsem skvělou radost, to ano, ale… pane bože. Výchova dětí, to je něco no, vlastně pro rodiče.

Tak tady jsem, s vypouklýma očima, silně se potím a připadám si jako nějaká odbytě vytvořená postavička z kresleného filmu, s otazníky poletujícími kolem své hlavy, zatímco se snažím připravit se na dokonalou péči a odpovědnost, týkajících se jiných živočichů, než je má kočka. Já ponesu odpovědnost za to, že zajistím, aby z tohoto malého človíčka nevyrostl úplný netvor. Jestliže by dítěte vyrostl společenský trouba – byla by moje chyba. Jestliže by děcko nenašlo Lucembursko na mapě, byla by to opět moje vina, že jsem se nepostaral o lepší vzdělání. Díky tomu všemu se dítě bude muset podrobit psychologické terapii a samozřejmě i to bych měl svědomí. Tolik se toho nemusí vydařit!

Vzpomínám si na den, kdy jsme si s tátou sedli a on mi nešikovně povídal o kytičkách a včeličkách; byla to snad nejnesnesitelnější a nejnepříjemnější půlhodina v životě nás obou. Něco takového nemohu provést jakémukoliv jinému člověku.

Možná, že teď mám malý náskok před sebou samotným. Mohu se utvrdit v názoru, že budu skvělý táta. Z mého dítěte vyroste všestranný vzdělaný poctivý občan tohoto světa a on nebo ona mne nebude nenávidět.

A pak si představím miminko chráněné před světem a omezované ve svých pohybech bříškem mé manželky, jak znepokojeně přihmouří oko, kdyže mu hlavou náhle bleskne myšlenka: „A co když to můj táta prostě nezvládne?“

Když mi žena sdělila, že je těhotná, pocítil jsem stejné sevření žaludku jako při náhlé jízdě dolů na horské dráze. Měl jsem z toho velkou radost, to jistě, ale ... ježkovy oči. Rodičovství je přece pro ... no, pro rodiče.

Takže jsem tam stál s očima navrch hlavy, potil se jak v sauně podobně jako špatně nakreslený komiksový hrdina a hlavou se mi honila spousta otázek. Zároveň jsem se pokoušel vzpamatovat a připravit na trvalou péči a odpovědnost za jiného živého tvora (tedy kromě kočky). Teď jsem byl najednou zodpovědný za to, aby ten človíček vyrostl a nestal se z něj nějaký netvor. A stane-li se z našeho dítěte asociál, bude to moje chyba. Nenajde-li Lucembursko na mapě, můžete mě žalovat z neposkytnutí lepšího vzdělání. Budou potřebovat terapii, to samosebou také padne na mou hlavu. Vždyť existuje tolik možností, jak se vydat špatným směrem!

Ještě si pamatuji na den, kdy mě otec usadil a neobratně mi vyprávěl o ptácích a včelách. Zřejmě se jednalo o tu netrýznivější a nejtrapnější půlhodinu v našem životě. Takovou věc bych už nemohl nikomu jinému udělat.

Možná se vám zdá, že jsem trochu předbíhal událostem. Říkal jsem si, dokážu to a budu skvělým otcem! Naše dítě vyroste a stane se z něho dobře vychovaný, vzdělaný a bezúhonný občan této planety, aniž by ke mně chovalo nenávist.

A pak jsem si děťátko představil – stále ještě v bezpečí bříška mé ženy, jak náhle otevře vylekaná očička při vnuknutí neodbytné myšlenky: „A co když to táta přece jen nedokáže?“