Když mi manželka zvěstovala tu novinu, že je těhotná, sevřel se mi z nervozity žaludek přesně tak, jako když jedete na horské dráze. Měl jsem skvělou radost, to ano, ale… pane bože. Výchova dětí, to je něco no, vlastně pro rodiče.

Tak tady jsem, s vypouklýma očima, silně se potím a připadám si jako nějaká odbytě vytvořená postavička z kresleného filmu, s otazníky poletujícími kolem své hlavy, zatímco se snažím připravit se na dokonalou péči a odpovědnost, týkajících se jiných živočichů, než je má kočka. Já ponesu odpovědnost za to, že zajistím, aby z tohoto malého človíčka nevyrostl úplný netvor. Jestliže by dítěte vyrostl společenský trouba – byla by moje chyba. Jestliže by děcko nenašlo Lucembursko na mapě, byla by to opět moje vina, že jsem se nepostaral o lepší vzdělání. Díky tomu všemu se dítě bude muset podrobit psychologické terapii a samozřejmě i to bych měl svědomí. Tolik se toho nemusí vydařit!

Vzpomínám si na den, kdy jsme si s tátou sedli a on mi nešikovně povídal o kytičkách a včeličkách; byla to snad nejnesnesitelnější a nejnepříjemnější půlhodina v životě nás obou. Něco takového nemohu provést jakémukoliv jinému člověku.

Možná, že teď mám malý náskok před sebou samotným. Mohu se utvrdit v názoru, že budu skvělý táta. Z mého dítěte vyroste všestranný vzdělaný poctivý občan tohoto světa a on nebo ona mne nebude nenávidět.

A pak si představím miminko chráněné před světem a omezované ve svých pohybech bříškem mé manželky, jak znepokojeně přihmouří oko, kdyže mu hlavou náhle bleskne myšlenka: „A co když to můj táta prostě nezvládne?“