Over the course of many years, without making any great fuss about it, the authorities in New York disabled most of the control buttons that once operated pedestrian-crossing lights in the city. Computerised timers, they had decided, almost always worked better. By 2004, fewer than 750 of 3,250 such buttons remained functional. The city government did not, however, take the disabled buttons away—beckoning countless fingers to futile pressing.
Initially, the buttons survived because of the cost of removing them. But it turned out that even inoperative buttons serve a purpose. Pedestrians who press a button are less likely to cross before the green man appears, says Tal Oron-Gilad of Ben-Gurion University of the Negev, in Israel. Having studied behaviour at crossings, she notes that people more readily obey a system which purports to heed their input.
Inoperative buttons produce placebo effects of this sort because people like an impression of control over systems they are using, says Eytan Adar, an expert on human-computer interaction at the University of Michigan, Ann Arbor. Dr Adar notes that his students commonly design software with a clickable “save” button that has no role other than to reassure those users who are unaware that their keystrokes are saved automatically anyway. Think of it, he says, as a touch of benevolent deception to counter the inherent coldness of the machine world.
That is one view. But, at road crossings at least, placebo buttons may also have a darker side. Ralf Risser, head of FACTUM, a Viennese institute that studies psychological factors in traffic systems, reckons that pedestrians’ awareness of their existence, and consequent resentment at the deception, now outweighs the benefits. | V průběhu let newyorské úřady bez velkých cavyků deaktivovaly většinu tlačítek, kterými se dříve ovládaly semafory na přechodech pro chodce. Úředníci totiž usoudili, že časovače řízené počítači jsou prakticky vždy vhodnější. V roce 2004 tak zůstávalo funkčních ani ne 750 z původních 3 250 tlačítek. Správa města však deaktivovaná tlačítka neodinstalovala, a tak nadále lákají nesčetné prsty k bezvýslednému mačkání. Původně tlačítka na svém místě zůstala, jelikož jejich odstranění by bylo nákladné. Ukázalo se však, že navzdory své nefunkčnosti plní jistý účel. Chodci, kteří zmáčknou tlačítko, s menší pravděpodobností vstoupí do vozovky, než se objeví zelený panáček, říká Tal Oronová-Giladová z Ben Gurionovy univerzity v Negevu. Na základě svých analýz chování na přechodech izraelská vědkyně vysvětluje, že lidé jsou ochotnější poslouchat systém, o kterém se domnívají, že reaguje na jejich pokyny. Nefunkční tlačítka vytvářejí placebo efekt tohoto druhu, jelikož lidem se zamlouvá pocit, že ovládají systémy, které používají, uvádí Eytan Adar, specialista na interakci lidí a počítačů na Michiganskí univerzitě v Ann Arbor. Doktor Adar poznamenává, že jeho studenti běžně navrhují software s tlačítkem Uložit, jehož výlučným smyslem je vnést klid do duší těch uživatelů, kteří nevědí, že jejich práce se tak jako tak ukládá automaticky. Můžeme to podle něj chápat jako dobře míněný klam, který jde proti neosobní logice světa strojů. To je jeden z možných pohledů. Alespoň na přechodech však může mít placebo efekt i své temnější stránky. Ralf Risser, ředitel vídeňského institutu FACTUM, který se zabývá psychologickými faktory v dopravních systémech, se domnívá, že když chodci nyní vědí o existenci těchto tlačítek, převažuje nad uvedenými výhodami jejich rozladění z toho, že jsou takto balamuceni. |